Historie parfémů

Slovo parfém pochází z latinského výrazu per fumum neboli kouřem. Parfumerie, umění vyrábět parfémy, se poprvé objevila ve starověké Mezopotámii a v Egyptě, dále ji potom rozvíjeli Římané a země Blízkého východu. Prvním parfumérem, o němž existují historické záznamy, byl Tapputi, o němž se zmiňuje mezopotámská klínopisná tabulka z druhého tisíciletí př. n. l.

Zatím nejstarší parfémy na světě se archeologům podařilo objevit v Pyrgu na Kypru. Jsou více než 4000 let staré a byly nalezeny ve výrobně parfémů spolu s destilačními přístroji, miskami na mísení směsí, trychtýři a flakony. Složkami tehdejších parfémů byly byliny a koření, např. koriandr, myrta, bergamot, pryskyřice stromů, ale ne květiny, z nichž starověcí parfuméři ještě neuměli získávat vonné látky.

Metodu na získávání éterický olejů z květů destilací vynalezl perský lékař a chemik Avicenna. Do té doby bylo zvykem rostliny macerovat v oleji. Avicenna nejprve experimentoval s růží - a růžová voda se okamžitě stala velmi populární. Destilace je v parfumerii hojně využívána dodnes. Do Evropy se parfumerie dostala ve 14. století, zčásti díky arabskému vlivu. První moderní parfém vznikl v Uhersku; byl vytvořen na přání uherské královny Alžběty v roce 1370 z vonných olejů rozpuštěných v alkoholovém základu a stal se známým po celé Evropě jako Uherská voda. Přesné datum vzniku není známé, ani parfumér, který jej stvořil, šlo však zřejmě o dvorního alchymistu, podle některých pověstí parfém královně daroval jistý mnich. Ve složení figuroval rozmarýn a tymián, v pozdějších receptech najdeme i levanduli, mátu, šalvěj, majoránku, pomerančový květ a citron.

Parfumerii se zvláště dařilo v renesanční Itálii, odkud se dostala do Francie (italské umění sem přenesl Rene le Florentin, osobní parfumér Kateřiny Medicejské). Z Francie se rychle stalo evropské centrum výroby parfémů a kosmetiky, v jižní Francii se dodnes pěstují květiny, např. levandule a růže, na výrobu vonných látek.

K velkému rozmachu parfumerie došlo v 17. století; v roce 1656 vznikl cech rukavičkářů a parfumérů. Tato dvě odvětví spolu úzce souvisela, neboť parfémy se používaly k vonění rukavic, aby pomohly zamaskovat pach nedokonale zpracované kůže. Největší obliby dosáhly parfémy na dvoře krále Ludvíka XV., zvláště jeho milenka Madame de Pompadour si objednávala velké zásoby vůní a král vyžadoval, aby jeho komnaty každý den voněly jiným parfémem. Neméně náročný byl i císař Napoleon, který spotřeboval velké množství fialkové kolínské vody a jasmínového extraktu. Jeho manželka, císařovna Josefína, se údajně parfémovala tak štědře, že její budoár voněl ještě šedesát let po její smrti.

V Anglii se parfémům dařilo zvláště za vlády Jindřicha VIII. a Alžběty I., která vydala nařízení, aby se na všech veřejných místech rozprašoval parfém, neboť nesnášela jakýkoli zápach. Mezi anglickými dámami v té době patřilo k dobrému zvyku míchat si své vlastní parfémy.

V 19. století byly vyrobeny první chemické vonné látky a parfuméři už nebyli odkázaní pouze na přírodní ingredience. Prvním parfémem, který kombinoval přírodní a uměle vyrobené vonné látky, byl pravděpodobně Jicky parfuméra Aimé Guerlaina z roku 1889.